Daniela Baráčková, Tereza Severová: Jen další místo

FUTURA: BLOK I

vernisáž 25. 2. 2020, 18:00
výstava 26. 2 - 31. 5. 2020
kurátor: Jen Kratochvil


Nietzsche se nikdy dostatečně nevyléčil z následků svého zranění po pádu z koně v době služby u Pruské armády v raných dvacátých letech života. V roce 1879 se jeho stav začal rapidně zhoršovat, což ho přivedlo k rozhodnutí opustit post profesora filologie na Basilejské univerzitě. Ve snaze uniknout tlaku představy osobního selhání začal putovat po Evropě. Chladná zimní období trávil u Středozemního moře a léto zpátky na severu ve Švýcarských Alpách nebo v domě své matky nedaleko Lipska. Jeho zrak se postupně zhoršoval natolik, že nebyl schopen udržet pozornost na psaní a bílá plocha papíru se pro něj víc a víc proměňovala v nekonečnou prázdnou puklinu, do které se volným pádem propadal. V tomto období, tedy ještě před vznikem “Tak pravil Zarathustra”, “Radostné vědy” nebo “Genealogie morálky” začal zvažovat variantu, že už v životě nic nového nebude schopen napsat. Doslova na konci svých sil se dozvěděl o novém vynálezu. Po staletích nesmělých experimentů (první pokusy jsou datované již do 16. století) se na trhu objevil první průmyslově vyráběný a komerčně distribuovaný psací stroj. Tzv. Malling-Hansen Writing Ball umožňoval vložení pouze jedné stránky papíru, kterou operátor stroje neměl šanci v průběhu psaní vidět, protože byla zakryta mohutným kulovitým aparátem opatřeným klávesnicí. Celý nástroj působí spíš jako prapodivný sochařský experiment nebo dokonce šperk, přesto bylo pro nadlidsky zdatného pisatele možné dosáhnout tempa až 800 znaků za minutu (jen pro srovnání je dobré uvést, že průměrná rychlost psaní na současných klávesnicích je 190 až 200 znaků za minutu). Díky psacímu stroji se Nietzsche vrátil s plnou silou ke své práci, nemusel namáhat zrak, psal se zavřenýma očima a vytvořil pro sebe novou přímou spojnici mezi myslí a psaným slovem, mediovanou pouze konečky prstů jemně dopadajících na systém kláves. Reakce kritiky byla nadšená, Nietzsche je zpátky a energičtější, než kdy dřív. Pouze nejbližší Nietzscheho přátelé a pozorní čtenáři si všimli i další nečekané proměny. Nietzscheho styl vyjadřování se výrazně změnil. Stal se mnohem údernějším, brisknějším, slovy spisovatele a skladatele Heinricha Köselitze doslova telegrafickým.

7. března 2020 oslavují Google Maps patnácté výročí od svého prvního veřejného spuštění. Zdá se až neuvěřitelné, jak dlouhé a přitom v totálním zautomatizování jeho používání směšně krátké období těch patnácti let je. 15 let nástroje, který dnes používáme nejen k navigaci v prostoru, ale i získávání informací o provozu obchodů v sousedství, podle vkusu programu galerií nebo sportovních utkání, nástroje, který nám doposud s relativně neinvazivním přístupem k reklamě definuje denní čekání na hromadnou dopravu, umožňuje se vyhnout se zácpě na dálnici nebo ukazuje přes Street View vzdálená vytoužená místa v intimitě blízké možnosti doteku. Před patnácti lety jsme ještě ani neměli smart phones a představa soběstačné aplikace v rozhraní webového prohlížeče byla naprosto revoluční.

Přestože jsme stále na hony vzdálení od přesného pochopení fungování lidského mozku, je jasné, že technologie radikálně a do značné míry nevědomě mění naše v nekonečném běhu biologické evoluce etablované a prověřené vzorce vnímání a přijímání informací. Říct, že smartphone je protažením lidské ruky a stáváme se kyborgy, je dnes již otřepané a neaktuální sdělení. Co ale znamená a bude ještě znamenat na půdorysu krátkého času našich vlastních životů zůstává nejasné.

Dotek hlíny, zvuk větru, kontakt chodidel s trávou nebo kamením v nepojmenovaném přírodním prostředí je pro urbanizovaného člověka procházejícího technologickou transformací mysli i těla je jako ozvuk vzdáleného snu, jehož obrysy se postupně vytrácí. Bez ohledu na to, jestli jste s přírodou v denním nebo sporadickém kontaktu prázdninových výletů, pokud nežijete pod hliníkem izolovanou střechou v jednom z mála zbývajících, od signálu internetu vzdálených míst na planetě a váš laptop není uložený v izolační komoře, pak jste chtě-nechtě technologickou proměnou ovlivněni.

Just Another Place se nevyjadřuje k vazbě člověka a technologií, nepoužívá pojem kyborg ani se nesnaží o kritické zhodnocení epochy antropocénu. Vystavuje naopak mnohovrstevnatou realitu nevědomých ovlivnění a jejích možných důsledků na půdorysu odkazů vytržených z času i prostoru pomocí subtilních doteků zvuku a obrazu rezonujících napříč současným pojetím dichotomie přírodního a kulturního, respektive kultivovaného. Vše se zdá být na první pohled čitelné a zástupné, přesto jednoduchost gesta probouzí vzpomínky a vyvolává podvědomý pocit ztracené sounáležitosti umístěné někde hluboko v našem genetickém kódu. Současná akcelerace, v rámci které je patnáct let věčností, se rozpadá a zvuk flétny nebo odkrývání povrchu zeminy rýčem náhle dostává znovu svůj čas překračující význam. Místo, blízké i vzdálené, lokalizace domova, lokalizace exotické krajiny, lokalizace člověka jako dynamického bodu na mapě. Všechno je to jen nějaký další neurčitý prostor, přesto v bludišti neuronů a jejich spojů přesně vyhrazený, a ač možná pro mnohé zastřený, stále jasně definovaný.

Jen Kratochvil