Vladimír Kokolia: Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu

FUTURA: BLOK IV

13. 11. - 13. 12. 2020
Online vernisáž: 13. 11. 2020, 18:00
Centrum pro současné umění FUTURA
Kurátor: Lukas Hofmann
 
 
Vladimír Kokolia v přízemním patře FUTURA představuje přes 240 děl vybraných kurátorem výstavy, a to především grafické práce, ale i kresby, malby, pastely, stereoskopická videa a autorskou brožuru. Ta vysvětluje, jak nazírat koruny stromů, a obecně jak vnímat svět kolem malířskou optikou vnitřních sounáležitostí a filosofií pohledu samotného.
 
 

 

Vladimír Kokolia: Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu. (Klikněte pro autorskou brožuru.)


1. Pro listy neuvidíš strom. Běžná chyba.

2. Pro jména neuvidíš obraz. Základní chyba. Způsobuje nudu.

3. Koukej se zároveň na strom a na vzduch.

4. Tvary si představuj jako tváře.

5. Zdržuj pohled, ať ti neutíká.

6. Vyval oči. Moc toho nejdřív neuvidíš, nenech se odradit.

7. Zkus se dívat dlouho. Dlouho je i jen pouhých 30 vteřin, odpočítej si to.

8. Pokus se obsáhnout v pohledu celou korunu, ať ji vidíš jako jednu věc. Není to úplně triviální.

9. Jestliže korunu neuvidíš naráz, pak si všimni, po jakých částech ji vidíš. Tomu říkáme obrazy v obraze.

10. Všimni si, jak obrazy v obraze jdou po sobě. Obraz je časové médium.

11. Spatři v koruně stoupající spirálu. Nečekej, že bude úplná, fragmenty stačí.

12. Spatři v koruně druhou spirálu.

13. Zkus i třetí a čtvrtou spirálu.

14. Zaznamenej všechny řády listoví: větvičky, skupiny větviček, větve, skupiny větví, skupiny skupin větví (a třeba i skupiny skupin skupin větví). Vyšší řády mohou být na uvidění těžší.

15. Registruj soběpodobnost: že části mají obdobný tvar jako polocelky, a ty mají zas obdobný tvar jako celek.

16. Hledej příležitosti, při kterých se uplatnila Fibonacciho řada (1, 2, 3, 5, 8, 13, 21...).

17. Všimni si charakteristické „vizuální frekvence“ listoví, která odlišuje dub od lípy, lípu od jasanu, jasan od javoru atd.

18. Představ si stíny plasticky, jak vyzařují z koruny.

19. V pohybu větví spatři kývání prsou.

20. V hydraulice větví spatři vytrvalou ztopořenost.

21. Představ si plynulý přechod mezi vzduchem a dřevem na úrovni molekul nebo atomů.

22. Strom je nastavený ke slunci, ne k nám. Promítni si ho z pohledu slunce.

23. Kráčej kolem koruny dokola, dostaneš další obrazy. Ještě další obrazy dostaneš od toho, jak dokola kolem ní chodí slunce.

24. Koruna bývá kompaktní, zároveň ale děravá v mnoha směrech. Pro okolní světlo jsou ty otvory kamerou obskurou, kterou se prostředí (nejviditelněji samo slunce) promítá na druhou stranu.

25. Jsou‐li listy lesklé, pak zaznamenej, jak odrážejí sebe navzájem, oblohu, krajinu a několik čepelí zrcadlí i tebe.

26. Vejdi zrakem do středu koruny. Vládne tam specifické barevné mikroklima.

27. Zkus vizuálně rekonstruovat odvrácenou stranu koruny.

28. Když do koruny hledíš v protisvětle, je to jako bys chtěl sledovat film proti jasu promítačky (a ne na promítacím plátně).

29. Když se budeš dívat skrz, uvidíš negativ. Je to snazší při nedostatku světla. Okraj koruny bude hořet.


_


První setkání ve Vladimírově domě v Knínicích trvalo asi osm hodin. Určili jsme si, že se budeme zabírat tvorbou slovníku jeho myšlění. Jako člověk, který vytvořil virtuální encyklopedii svých přesvědčení a pravd, Kokopedii, se zdálo nasnadě, že by byl schopen některé organizovaně sdílet ve formě výstavy – zkrátka jsem chtěl kázat jeho osobní ideologii a ontologii. Náš rozhovor byl dlouhý. Když hovoříte s Vladimírem, sotva kdy se vám dostane odpovědi “ano” a “ne”, každá věta a souvětí kličkuje a rotuje ve víru, propojujíce dříve nespojené nádoby, ale nakonec vede v mojí hlavě spíš k entropii, než k pořádku. Skoro není možné intelektuálně zpracovat celistvost toho, co sděluje.


V.K.: Já mám „misi“ – už hodně dlouho. Asi přesně v tvém věku jsem poprvé viděl velkou sbírku umění – zjistil jsem, že „všichni nám lhali“ – naši učitelé nám bůhvíproč neřekli, že třeba zakladatelé modernismu, ale i všichni možní barokní, renesanční klasici to všichni dělali s nějakým Vědomím, které je fatálně zapomenuté nebo zmršené – teď už se ani neví, že to vůbec existovalo, tudíž nám to ani neschází. Místo toho se vše vnímá esteticky nebo politicky (tomu každý rozumí) – což jsou důležité módy, beru je vážně – ale ony si berou z obrazu jen to, co z něj vychází – takže se zapomene potřeba do obrazu vcházet – dokonce ani autor do něj pak nemusí doopravdy vcházet.


„Mise vcházet do obrazu“ obsadila de facto celý jeho dům – knihovna hostí nejen knihy, ale myriády šuplíků plných děl a závěje grafik, rozlehlá půda je obsazena zaprášenými malbami, z nichž se některé skoro stávají geologií. Klíč k dekódování nepořádku ale Vladimír drží, a právoplatně zachází s díly s úzkostlivostí hodnou korunovačních klenotů. Při druhé návštěvě jsem jej donutil, aby mi UKÁZAL VĚCI. To se událo jako ve videohře, kde postava čeká, až ji správně pošimráme, aby nás bez okolků zavedla na správně místo. Začala na mě vytékat díla – kresby tuší na ručním papíře, technicky vynalézavé grafiky, nefixované prachové pastely citlivé na otřesy. Ve FUTURA jsme začali stavět příčky, abychom architekturu překlenuli, vytvořili pokojíčky”, dali průchodu směr, a díla seskupili podle intuice a prostorových požadavků.


První místnost je poslední, kterou jsme ustanovili. Zápasí v ní o pozornost grafiky a malby především z 80. let, covery LPček vedle obrazů kubismu průletu mouchy, sousedící fantasmagorii Jedlíků a Kašpárka na řetezu. Prostě takový bufet, raut, lahůdkárna. Ostatní místnosti působí klidněji – čtyři suché pastely nám, podobně jako knížka Magic Eye, poskytují možnost prohlédnout skrz, a uvidět koruny stromů v různých hloubkách. Obrovská stěna, plná od cípu k cípu Velkým cyklem devadesáti kreseb tuší na ručním papíru, zobrazuje lidské postavy, zabalené do pytlů, svázané pod kolejemi, ztracené ve víru, vzájemně se omezující v pohybu, přibité na kříži. Jinde se nám dostává pohledu do korun stromů, které nahlížíme list po listu. Tři řady takřka mytologických grafik, s podobně fatálními náměty jako v kresbách, přesahující přes roh místnosti. Malba pupíku. Stereoskopičtí lidé v rozměru času. Pásmo subtilních kreseb, co nás obklopí ze všech stran a semknou se v nekonečném kruhu.


Text: Lukas Hofmann